Hoří kámen?

Hoří kámen?

V pondělí večer, když se ke mně dostaly obrázky hořící katedrály Notre Dame, jsem se vyděsila. Hoří katedrála Panny Marie – Matky Boží. Hoří v pondělí, v pašijovém týdnu. Nevěřícně jsem zírala na obrázky, živá vysílání a byla jsem tak rozrušená, že jsem nemohla usnout. Bála jsem se, že když usnu, ráno se probudím a katedrála nebude. Nebude dílo, které po staletí vytvářeli a přetvářeli mistři a umělci, nebude místo, které po staletí navštěvovali věřící, trpící, toužící po naději a spočinutí v náručí Matky. Usnula jsem kolem třetí ráno, což jak jsem se druhý den dozvěděla, byl čas, kdy se podařilo plameny dostat pod kontrolu a bylo zřejmé, že katedrála nepadne. Obrázky kříže, jenž neshořel, vitrážové růžice, která zářila stále svými duhovými barvami jsem užasle sledovala, pročítala názory a komentáře, vnímala odhodlání k znovuobnovení poničeného Díla.

K čemu to dovedlo mě? Dovedlo mě to k zastavení, ke ztišení. Co se stalo? Proč se to stalo? Ani na jednu otázku jsem nenašla odpověď. Naopak, vynořovaly se další a další otázky, jsem dokonce přesvědčena, že žádné odpovědi nenaleznu, stejně jako je nenaleznou ostatní, dokonce ani ti, kteří si myslí, že odpovědi znají.

Myslím, že podstatné je, co to znamená pro každého z nás, co cítíme, jak to vnímáme.  Vnímat sebe své pocity, nehledat odpovědi, dovolit si nemít názor.

Věřím,že na všem zlém je i něco dobrého, něco, co nemusí být vidět na první pohled. Ač vznikla nesmírná škoda, je možné, že bylo spáleno to, co spáleno být muselo. Oheň je živlem ničení, ale i přeměny. Je možné, že to, co ztuhlo po staletí v kamenech, bylo ohněm uvolněno do prostoru. Nevím.

Věřím, že se katedrálu podaří obnovit. Nebude stejná, bude jiná.  Ale to podstatné zůstane.

Kámen nehoří.