Duha je fotometeor (optický úkaz), projevující se jako skupina soustředných barevných oblouků, které vznikají lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Podobný úkaz může vzniknout i v drobných ledových krystalech v atmosféře.“

Tak Wikipedie popisuje jeden z nejkrásnějších jevů – duhu.

Pro mě je duha ještě něco víc, je to spojení nebe a země, spojení světů viditelných a neviditelných. Proto jsem svoje stránky před téměř devatenácti lety nazvala Duhové mosty. Jednou z inspirací byla i stará pověst o Duhovém mostě, za který odcházejí naši milovaní zvířecí přátelé.

A mosty? Od mala jsem měla z mostů strach, především z těch velkých nad vodou. Abych tuto nepříjemnou, dá se říci až fobii překonala, přešla jsem před pár lety Žďákovský most (větší jsem v Čechách nenašla). Ač se mi to podařilo, tak musím upřímně přiznat, že mosty dál nevyhledávám. Tedy přechody přes ně, na druhou stranu mě mosty fascinují, jsou nádherným příkladem toho, jak lze spojit dva břehy. Možná i někdy zdánlivě nespojitelné.

A to mě baví, celý život se pokouším hledat mosty – v sobě, mezi námi, ve světě. Ač bych si nikdy netroufla postavit žádný skutečně viditelný most, daří se mi stavět ty neviditelné – duhové. Ty, které jsou vidět jen někdy, jen když se vytvoří lom a vnitřní odraz světla na vodních kapkách.

P.S. Připojený obrázek je jeden z fascinujících mostů, který jsem vloni navštívila a přiznávám – nepřešla.