Den 19 – Kilometr 0 – dál už nikam.

Ráno jsme vstaly trochu později. Už nebylo kam spěchat. Pomalu jsme se vydaly směrem k autobusové zastávce, našly jsme jí celkem jednoduše, ptaly jsme se tentokrát jen dvakrát. Koupily jsme si lístky na Finisterru a ještě stihly v kafeterii vedle nádraží výbornou kávu, džus a minicroissanty, jako dárek ke kávě, což je milý španělský zvyk.  

Cesta ubíhala příjemně. Finisterra byla úžasná, moře tedy oceán a úžasný vzduch.

Po počátečním neúspěšném pokusu jedné naháněčky o ubytování jsme si našly útulný albergue a vyrazily na oběd.  Rybí polévka byla vynikající a bylo jí tolik, že už jsme na druhý chod neměly ani pomyšlení. Po obědě jsme vyrazily na pláž, smočit si nohy v Atlantiku a pak k 2 km vzdálenému majáku Faro – konec světa a kilometr 0. Konec světa se tomuto místu říkalo před objevením Ameriky. Bylo to naprosto úžasné, skvělé a nádherné.  U majáku jsem spálila svoje ponožky, je to takový rituál, který můžete a nemusíte udělat. Já jsem ty ponožky prostě spálit chtěla. 😀

Při zpáteční cestě jsem nakoupila jídlo a víno na poslední večeři. Večer jsme seděly s Mariittou v albergue a najednou slyším hlasité přivítání. Francouz Ronald, se kterým jsme se na cestě několikrát potkali. Došel pěšky až na Finisterru. Večer byl příjemný, milý, lehce loučící se, cesty nás tří se rozdělují. Ronald se vrací zítra do Santiaga a pak do Francie, já do Čech, Mariitta bude pokračovat ještě pěšky na Muxiu.

Pokračování příště…