Den 18 – Den, kdy jsem došla do Santiaga de Compostela – 21.září 2016
Vstávám brzy ráno. Noc byla děsná, dvě Němky, co jsou se mnou na pokoji neskutečně chrápaly, celou noc, ale hrozně. Za celou dobu co spím v albergue a to i s chlapama, jsem to nezažila. Cirkulárka je proti tomu andělské zvonění. V půl šesté to vzdávám, vstávám a jdu se oblékat. Vyjdu za tmy, jako už po několikáté. Moje poslední etapa. Jde se dobře, tyhle poslední úseky jsou dobře značené. Trochu zaváhám, když se mi ztratí mušle na chodníku, ale to je jen proto, že jí nějaký nenechavec vytrhl, stejně jako občas mušli z kilometrovníku nebo počet kilometrů. Jsou různí poutníci. U cedule Santiago de Compostela si udělám fotku.
Došla jsem pomalu na náměstí před katedrálu. Východ slunce, na který jsem si naplánovala příchod, jsem předběhla o pět minut. Na náměstí bylo ticho, téměř prázdno. Po chvíli jsme se uviděly se spolubydlící z albergue, se kterou jsme ráno vstávaly. Poprosila jsem jí o fotku zezadu u katedrály. Jí se ta myšlenka zalíbila, tak jsem jí na oplátku vyfotila taky. Po chvíli přijel na náměstí muž v bezpečnostní vestě s vozíkem. Myslela jsem, že je to nějaký cestář. Byl, ale Cestář Camino. Chtěl. abych ho taky vyfotila. Často mě lidé žádají o fotky, naposledy včera, u památníku poutníků v Monte de Gozo, skupinka ukřičených, ale veselých Italů. Mám prý za to v Římě jedno kafe zdarma.
Ještě chvíli jsem postála před katedrálou a pak se pomalu vydala k officina peregrinos pro compostelu. Bylo tam málo lídi, nechala jsem batoh u vchodu, kde hlídal šerif, co nikoho bez credencialu nepustil. A taky hůlky. Když jsem se vracela s compostelou, batoh tam v pořádku ležel, ale hůlky nikde. Zvláštní, uvažovala jsem o tom, že hůlky někde nechám, ale chtěla jsem je donést do Compostely a nakonec zůstaly nebo byly předány na místě nejpovolanějším.
Vrátila jsem se na nádvoří ke katedrále, a celou jí obešla. Podívat se dovnitř ale nešlo. Potřebovala jsem odložit batoh. Vedle katedrály jsem narazila na úschovnu batohů, kde jsem v klidu za 2 euro svěřila batoh do úschovy. Už lehká jsem šla do kostela a celý si ho prohlédla. Pomalu se blížil čas polední mše pro poutníky. Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím někde Mariittu a taky nějaké volné volné místo. Mariittu jsem neviděla, ale volné místo mi v jedné lavici poutnice udělaly. Někdy je výhoda být sola. Měla jsem opravdu skvělý výhled. A za chvíli jsem uviděla i Mariittu. Seděla pár lavic přede mnou. Šla jsem jí na sebe upozornit, abychom se pak v chrámu nehledaly. V poledne začala mše. Byla překrásná. Když kněz četl místa, odkud došli dnešní poutníci a zaznělo „Oviedo – republika Čeka“, ještě teď když to píšu, mě to dojímá.
Celá mše byla umocněna naprosto úchvatným zpěvem jeptišky s úžasným smyslem pro humor, při nácviku refrénů s námi poutníky. Bylo to skvělé, jak přátelská a pospolitá atmosféra zaplňovala celý prostor. Poutníci ze všech koutů světa, se svými vlastními životy a důvody k cestě, zde v Santiagu vytvářeli spirituální společnou vlnu něčeho, co nás všechny spojuje. V duchu jsem si přála, aby dnes došlo i na botafumeiro, obrovské kadidlo, které několik mnichů rozhoupe po celém kostele. Když jsem viděla, že pomalu odvazují provaz, kterým bylo kadidlo přivázáno u sloupu, tajil se mi dech.
Musela jsem to natočit a nelituji, už dvěma lidem jsem tím udělala velkou radost. Po mši jsme se potkaly s Mariittou, šla jsem s ní do officina peregrinos, aby si mohla nechat vystavit compostelu. Tentokrát tam byla neskutečně dlouhá fronta, ale času jsme měly dost a v officina vládla příjemná a uvolněná atmosféra. Pak jsme šly na oběd. Celé odpoledne příjemně plynulo, byl nezvyk nemuset nikam jít, nemuset shánět nocleh.
Když jsem si vyzvedla batoh, vydaly jsme se pomalu k albergue Fin del Camino, asi dva kilometry od centra.
Po cestě jsem potkala Bretonce Juana. Objetí, radost, smích. Místo Buen Camino, mi tenokrát popřál šťastný celý život. Bylo to krásné a dojemné setkání. Je moc milé setkat se těmi lidmi, se kterými tě něco spojovalo. Na náměstí jsem ještě narazila na Němku, co mi v Lugo dala aspiriny. Objetí, radost, smích. Při zpáteční cestě se nám s Marittou podařilo tak zamotat v labyrintu úzkých uliček kolem katedrály, že jsme asi dvě hodiny bloudily kolem dokola, až jsme si nakonec musely zavolat taxi, aby nás dovezl do albergue. I taxikáře pobavilo, když jsme mu vylíčily, jak končíme svou pouť. Albergue byl jeden z těch svobodomyslnějších. Zašly jsme s Mariittou ještě na sklenku a den pomalu končil. Mariitta se rozhodla, že na Finisterru nepůjde pěšky, jak původně plánovala. ale že pojede se mnou autobusem. Měla nějaké problémy s nohou. Byla jsem trochu převapená, původně jsem měla jinou představu. Ale jen chvíli, po chvíli se mi myšlenka na společně strávený den na konci světa zalíbila a začala jsem se těšit.
…a ještě bude pokračování…