Den 17 – Na doraz

Neuvěřitelné se stalo reálné. Po sedmnácti dnech pouti, jsem dorazila čtyři kilometry před Santiago de Compostela. Do Monte de Gozo. Dnešní den byl jeden z těch velmi náročných. Většina cesty vedla po silnici a na tom asfaltu nohy, unavené dlouhou poutí hrozně bolely. Bolí mě paty. Kosti v nohou. Chvílemi se mi dělalo i špatně od žaludku. Těžká voda, strava nic moc. Mám dost. Jsem unavená a ani mi pořádně nedochází, že jsem kousek od Compostely. Ubytovala jsem se v té megavelké ubytovně, potkala jsem holky z Čech, domluvily jsme se na společné praní. V některých ubytovnách jsou pračky a sušičky za peníze. Chtěla jsem mít do Santiaga vyprané věci. Dobře vyprané. Odpoledne jsem se šla projít k památníku. A taky k sochám poutníků, jsou to nadživotně veliké sochy, které ukazují směrem ke katedrále v Santiagu.

Pak mi přišla smska od Mariitty, že už taky dorazila do Monte de Goza a že jí najdu v baru. Pamatovala jsem si, že po cestě jsem jeden zahlídla. Byl to ten správný, domluvily jsme se, že se potkáme zítra v Santiagu. Mariitta zajistí ubytování v Santiagu pro nás obě, přes našeho hospitalera Manuela. Odešla jsem brzy, byla jsem hrozně unavená. Tolik dní plánování, tolik dní realizace a zatím vůbec nevím, co cítím. Únava to všechno přebíjí. Snad ráno bude moudřejší a možná i modřejší. Nevím ani, jestli dneska usnu. Jsem tak unavená, že nemůžu ani psát ani spát. Hrozně mě bolí nohy. 

…pokračování příště…