16 den – Pomalu, ale jistě se blížím…

Ráno jsem vyrazila brzy. Šlo se dobře, rána jsou nejpříjemnější částí dne. Svítání, probouzení krajiny a vůně. Dnes všude voněla majoránka. Asi po pěti kilometrech jsem potkala otevřený bar, dala jsem si ranní kávu. A dostala k ní kousek bábovky. Posilněna kávou jsem vyrazila na cestu, chvíli si tak šlapu, potkávám psy a kočky., těch je tady spousta. Najednou vedle mě zastaví taxi a z něj vyskočí tři dámy s minibatůžky a vyrazí na Camino. Ola i takhle se dá jít. Cesta ubíhala dobře. Nohy mě nebolely.

Užívala jsem si poslední poutní den. Sice půjdu i zítra, ale to už jdu nějakých 10 km do Monte de Gozo, což je obrovská ubytovna, kde se konalo setkání mládeže s Janem Pavlem II. A odsud je to už jen asi 4 km do Santiaga. Občas jsem se někde dala kávu, občas pití. Jsem z toho úplně vykulená, spousta možností občerstvení. Když jsem šla přes Arzua, musela jsem si vyfotit ceduli se seznamem albergue. Asi v polovině cesty jsem se zastavila i na svačinu, velká byla – sendvič s omeletou a dokonce mi zbyla část na pak. Žádné pak už nebylo, tak budu mít zítra svačinu. Ke konci jsem byla už docela unavená, ale chtěla jsem dojít do Santa Irene. Když jsem došla, hledala jsem municipal albergue. Ale nenašla (až druhý den ráno jsem šla kolem něj). Místo toho jsem našla soukromý albergue, už zvenčí vypadal noblesně. Nejdřív jsem jen prošla kolem, pak jsem se vrátila.

Podobně jako u Davida. A opět bylo poslední místo. V albergue to vypadlo jak v nějakém anglickém klubu. Hrála vážná hudba, byla to ubytovna pro majetnější poutníky. Ale protože jsem po cestě moc neutrácela, nebylo kde a za co, řekla jsem si proč ne. A zase jsem tu nebyla náhodou, potkala jsem se Mariittou, Finkou. Jako bychom se znaly odjakživa. Dokonce jsem si po dlouhé době dala sklenku vína. Moje angličtina je opravdu mizerná, ale to nám vůbec nevadilo v konverzaci. Občas jsme si pomohly překladačem, občas obrázky a hrozně jsme se tomu nasmály. 

…pokračování příště…