Den 15 – Marian

Dnes jsem vyrazila za tmy. Chvíli se mi nešlo dobře, musela jsem si svítit baterkou. Předběhli mě dva asi Francouzi, ze včerejší večeře. Ale na křižovatce jsme zjistili, že nejdeme dobře. Oni šli dál, já se vrátila na Camino. Nechtěla jsem jít po silnici. Cesta byla moc hezká, krajina připomínala Skotsko. Došly mě dvě holky, Alena a Jarmila. Chvílemi jsme se ještě potkávaly, pak mi zmizely z dohledu. Asi po deseti km jsem narazila na bar, kde jsem si mohla dát kafe a džus. A pak už mě čekalo Melide, měla jsem z něj docela obavy. Velké město, po dvou týdnech na Primitivo trochu šok a spousta lidí. To jsem ještě netušila, že v Melide budou nějaké trhy. Všude davy lidí. Blázinec. Navíc jsem věděla, že potřebuju najít banku a vybrat peníze z karty. To se mi nějakým zázrakem podařilo, ač jsem netušila co vlastně dělám. I když jsem si dala menu v angličtině, těch pokynů bylo moc. Pak už jsem se šinula ven z Melide. Chtěla jsem dojít alespoň do Boente. Lidí spousta, nikdo známý. Velké skupinky, blázinec. V Boente a v prvním albergue, co jsem viděla, byl šílený hukot.

Šla jsem dál s tím, že půjdu ještě dva tři kilometry. A u silnice jsem uviděla další albergue. A v něm týpek, který vypadal, jako kdyby právě sesednul z Harleje. Marian. Samorost, který sám prošel několikrát Camino, aby se nakonec z Madridu přestěhoval sem a otevřel si albergue pro poutníky. Domácké prostředí, koupelna s vanou. Marian mě pozval na speciální poutnické menu, které připravuje sám. Výborný vývar, maso s rajčaty, puding karamelový a malé pivo, protože jsem z Čech. Po večeři jsem si šla lehnout. Jsem neskutečné unavená ze všeho. Hrozně moc. Už je to jiné Camino. Procesí.Bude mi chvíli trvat než se adaptuji. Zbývá mi 46 km. Zítra mě čeká asi 24 km, téměř do konce předposlední etapy. V úterý bych chtěla dojít do Monte de Gozo, což je kousek od Santiaga. Tak uvidíme. Hrozně mě bolí paty. 

…pokračování příště…