Den 14 – První konec

Krásně se spalo včera. Dokonce tak dobře, že jsem ráno nevstala na šestou, jak bývá u mě zvykem. Vzbudila jsem se až ve čtvrt na osm. Protože jsem neměla snídani ani žádné pití, vyrazila jsem hned. Šlo se celkem dobře, chvílemi foukal vítr. Ale nepršelo a lepší než horko. Pobolívá mě noha. Občas dostávám křeč do lýtka i do vazů kolem kolena. Šla jsem pomalu. Galicijská krajina je jiná. Asturie byla ostrá, těžký terén, krásná a hrdá. Galicie je měkčí, zvlněná krajina, terén už nejsou takové stoupáky. Ale je zvláštní, že po těch rovinkách se jde někdy celkem obtížně. Hlavně po silnici bolí kotníky, je to tvrdý povrch.

Už moc nepřemýšlím. Hlava se vyčistila. Zatím mě tedy nic světoborného nenapadá, ale nějak je to jedno. Jdu krok za krokem. Pokud se nestane nic, co by mohlo cestu zhatit, měla bych dojít do Compostely 21. Září. Měla a chtěla. Vypadá, že dojdu. Na začátku jsem o tom nebyla vůbec přesvědčená. Mám před sebou poslední španělský týden. A zvláštní pocity. Já vím, že se moc těším do Compostely, ale taky vím, že cesta je cíl. A není to fráze. Dnešní je den je zvláštní, smutný, dojemný, krásný, poslední na Primitivo. Zítra se potkáme s poutníky s Camino Frances. V Mélide. A v Arzua s poutníky z Camino Norte a pak už dál společně všichni do Compostely. 

Bylo to náročné, chvílemi jsem ztrácela odvahu i sílu a najednou to pomalu končí. Rozhodla jsem se ubytovat v Seixas, poslední zastávka na Primitivo. Do Compostely zbývá 66 kilometrů.

…pokračování příště…