Den 13 – Obavy nejsou na místě

Ráno jsem vstala zase za tmy. Za prvé se v tom vydýchaném vzduchu nedalo spát. Za druhé mi nebylo vůbec dobře. Měla jsem v noci zimnici a asi i teplotu. Německá poutnice mi dala čtyři aspiriny, nějaké co se nezapíjejí a rovnou se nasypou do pusy. Chvíli jsem se motala po Lugu, protože byla tma a nebyla jsem si jistá kudy. Pak mi poradila jedna babička, mám štěstí na lidi, ať domácí nebo poutníky. Ostatně na lidi já mám štěstí celý život…:)

Když jsem se vymotala z města, už bylo světlo. Šlo se mi ze začátku docela dobře, ale to vždycky po ránu. Už nepršelo a ve vzduchu byl cítit podzim. Zjistila jsem, že po dvou týdnech jsem konečně vypnula myšlení. Člověk je tak zahlcen tím stereotypem myšlení, že potřebuje určitý čas a ten u mě nastal po dvou týdnech. Chvíli jsem šla se starým Bretoncem Juanem, kterého jsem potkala včera v Lugo. Má sešitek, do kterého si nechává zapisovat Buen Camino od poutníků v jejich jazyce. Už tam má i Šťastnou cestu. Přesně ten typ, který si umí užívat života, cesty a tak. Přestože jsme ani jeden moc nevládli angličtinou, řekli jsme si, co jsme chtěli. S některými lidmi žádná jazyková bariéra nezabrání, abyste si porozuměli. Když jsem osaměla, potkala jsem dva poutníky s čistými batohy a čistými botami, nejdřív jsem nechápala, kde se tu vzali, pak mi došlo, že to jsou poutníci posledních sta kilometrů. Já to chápu, že to někdo chce ujít do té stovky (stovka je minimum pro získání compostely). Ale z pohledu pouti je to málo. 

Když jsem došla do Romano, nemohla jsem najít albergue, ale šli přede mnou dva španělští kluci a nakonec jsme to našli. Soukromý albergue byl rezervovaný, tak jsem zamířila k tomu veřejnému. Zvenčí takový malý bungalov. Kamenný s dřevěným stropem. Byli jsme zatím jen my tři. Byla hrozná zima, jak se tu větralo. S přibývajícím odpolednem na mě padla tíseň. Co když to není dobrý nápad, zůstat v albergue sama s dvěma cizími kluky. Asi kolem čtvrté přibyli další čtyři lidé, ale nezůstali. Bylo to divné. Byla mi zima, zahřívala jsem se ve spacáku a usnula, když jsem se probudila, byl tu mladý americko-japonský pár a dvě Češky, které jsem potkala v Praze a letmo zahlídla minulé dva dny. Dnes je v albergue převaha Čechů a vlastně i žen.

Moje odpolední obavy se rozplynuly. Španělští kluci si vaří a krásně to tu voní, zjistila jsem jak zapnout topení, je tu teplo a útulno. To co zpočátku vypadalo podivně, se změnilo v příjemný a hřejivý konec dne. Zítra mě čeká velká porce, do Melide je to 27 km. Uvidím. Dobrou noc.

…pokračování příště…