Camino není jen cesta

Den 12 – Ve dvou se to lépe táhne

Dneska jsem vyrazila brzy ráno. Nevydržím dlouho spát. Věděla jsem, že mě čeká 22 kilometrů do Lugo – prvního velkého města na Primitivu. Když jsem vyrazila, byla ještě tma, Galicie je už hodně na západě. Jsem hodně unavená. Terén už není tak náročný, ale počasí zatím nic moc a nejde se mi nejlépe. 

Asi po deseti kilometrech jsem narazila na poutnickou zastávku, byl tam automat na kávu, automat na nějaké bagety a posezení. Postupně se nás tam sešlo víc, Ronald, jedna poutnice z Německa a pár Španělů. Bylo ještě docela chladno, tak se dlouho sedět nedalo, ale bylo to příjemné. V druhé polovině cesty mě začaly bolet nohy. Na chodidle se mi udělal puchýř a stále jsem měla v botě nějaké kamínky. Do Lugo jsem došla z posledních sil. Netěšila jsem se na město. Poslední kousek cesty jsem šla s jednou mladou Španělkou, která měla křeč v noze. Vlastně jsem jí trochu táhla. Našly jsme albergue a ubytovaly se. Dala jsem si horkou sprchu a usnula i když byl albergue plný lidí a já měla palandu uprostřed pokoje. Když je člověk unavený, usne všude, další moudro z Camina. 

Potom jsem si zašla do lékárny pro nějaké náplasti a něco k jídlu. Koupila jsem si vanilkový šáteček a dva litry džusu. Ležím, bolí mě nohy, jsem nějaká přetažená a unavená, do cíle mi pod dnešku zbývá 100 km. Večer šli všichni na prohlídku města, na pokoji jsme zůstali jen dva, já a Ronald, oběma nám není dobře, tak společně marodíme. Je mi hrozná zima a nemůžu se zahřát. 

…pokračování příště…