Camino není jen cesta

Den 11 – Sušíme, topíme

Dneska jsem vstávala v klidu až kolem sedmé. Jeden z Američanů má horečku, včera šel totiž jen v košili bez pláštěnky. Zkoušel to rozchodit , dala jsem mu alespoň oranžový pomander jako první pomoc. Mám s sebou aura-soma kápézetku…občas se hodí. Věděla jsem, že mám dost času, že jdu jen devět kilometrů do Castroverde. Třicet do Luga, jak se domlouvali chlapi bych nedala. Navíc mám stále dost času, není třeba to hrotit. Pokud dá pánbůh a vydrží noha a zlepší se počasí, tak bych měla 20. září dorazit do Santiaga. 22. bych se ráda podívala na Finisterru a 23. vyrazím směr Madrid a domů, do Broučkovy Lhoty. Kromě toho posledního data, jsou to jen takové hrubé obrysy. 

Ráno byla mlha, pršelo, ale nebyl to ten liják ze včerejška. Šla jsem v klidu, šlo se dobře, ale byla hrozná zima. Ochladilo se skoro o dvacet stupňů a to je moc. Chvílema mi mrzly prsty na rukou. Asi po šesti kilometrech jsem potkala stánek s občerstvením. Dala jsem si nějaký sendvič a kávu. A pak se byla podívat v kostele, byl to jeden z nejkrásnějších kostelů, co jsem kdy viděla. Neuvěřitelná atmosféra, pocit, jako když tě někdo obejme. Silné a dojemné. A pak už jen klídkovou a pohodovou cestou do Castroverde. Před ubytovnou už stepovali tři chlapíci – Španělé. Jeden z nich, Carlos se dal se mnou do hovoru, prý jsem první Češka, kterou v životě vidí… 

Luxusní ubytovna za stejné peníze jako včera. Teploučko, hospitalera nám pustila topení, všichni jsme to ocenili a sušili. Dala jsem s teplou sprchu a odpočívám. Všichni co postupně docházeli, toho měli plné kecky. Tady jsem se poprvé potkala s Francouzem Ronaldem, zase jeden se kterým se budou cesty protínat. Svéráz, jak jinak. Byla jsem si nakoupit tousty, sýr, šunku a čokoládu. No a meruňkový džus, tentokrát dva litry. 🙂 Spacák mi uschl, venku lije jako blázen. Všichni doufáme, že zítra bude líp.

…pokračování příště…