Den 10 – Dešťovka a devět poutníků

Ráno se mi z útulného albergue nechtělo do lijavce. Vstávali jsme v šest ráno, já a Poláci. Tedy, když jsem viděla, že vstávají, šla jsem taky, říkala jsem si, že se jich budu chvíli držet, až vyjdou z města. Pán, ten nejstarší a nejsympatičtější mi půjčil euro do automatu na kávu, ale asi mu to nebudu moci vrátit, protože mi utekli. Dvanáct kilometrů v lijáku po silnici bylo nekonečných. Pak jsem zjistila, že Camino vedlo terénem, ale bůhví, jestli to terénem nebylo horší. Takhle to dopadne, když se někoho držíš.

Po 12 km, když se silnice propojila s Caminem, jsme potkali malý bar. Horká káva, džus a zjištění, že pláštěnka, která byla na batohu je k ničemu. Dala jsem si druhou, co jsem kupovala zvlášť, ale pozdě. Všechny věci byly mokré. Začala jsem mít i mokré boty a ponožky. A věděla jsem, že musím jít ještě deset kilometrů, protože dřív nic nebude. Terén ukrutný, stoupačky, klesačky. Nahoru ztuha, dolů bolí koleno. V lese bylo cítit spáleniště, ještě včera tady hořely lesy. Měla jsem úplně promáčené prsty, jako malé děti, co nechtějí z vany. 

Nakonec jsem dorazila do Cadavo. Ubytovna byla hrozná ,(zatím nejhorší), jak kasárna. A samý chlapi. Na pokoji, který neměl okno, pět paland a devět chlapů a já jediná ženská. Potkala jsem tu Matouše. Divil se, že jsem došla, já jsem se zase divila, že jsem tu sama, když jsem se ještě v baru potkala minimálně se třema poutnicema. Matouš mi řekl, že se asi svezly. To mě překvapilo, protože by mě to nenapadlo…stejně jako by mě nenapadlo, nechat si vozit batoh, pokud by to nebylo ze zdravotních důvodů ( jako u Aleny z Brna).

Všechny věci byly mokré, nebylo kde pořádně sušit. Alespoň boty jsem si vycpala novinami. Šla jsem si koupit šunku, sýr a pečivo a meruňkový džus. Najedla jsem se a šla ležet. Předtím jsme ještě chvíli povídali s Matoušem a dalším klukem z Česka. Chlapi šli na panáka, mohla jsem jít taky, ale spíš jsem si chtěla užít prázdnou cimru (pokoj se moc nehodí). Zjistila jsem, že mám navlhlý i spacák. Noc jsem zvládla, a kupodivu Ital, Španělé, Nor, Češi a Američani nechrápali. Rozhodla jsem, že druhý den půjdu jen devět kilometrů do Castroverde, kde usuším a odpočinu si. 

…pokračování příště…